Kdysi „u nás“ v horách

Horal , skromný a prostý obyvatel vzdálených samot, jenž se den co den lopotil za svou obživou na skromných kamenitých políčkách, býval většinou člověkem laskavým, zbožným, veselým, občas zádumčivým a od samého dětství svázán s přírodou. Od kolébky po sám konec je mu dědictvím otců dána země k obživě, jeho životní družka k radosti běžných dní a spousta dětí k naplnění životního poslání .

Jeho svět to jsou hory a les, v němž se dá vydělat skromný peníz při kácení staletých velikánů, les , kde se to na nových holinách jen modrá borůvkami a z keříků visí sladké rudé maliny, paseky na jejíchž okrajích rostou praváci s hlavami jak talíře.Krávy se pasou na bohatě kvetoucích loukách,ověnčené perlami náhrdelníků z ranní rosy rozsvěcující se s východem Slunce. Podzimní mlhy svírající doliny s vrcholky hor, kde se to zlatí měděným listím buku. Zubaté podzimní slunce se pase na posledních trsech trav a v kalužích vyšívá své ornamenty první mrazík.

Drobná nakrájená jablíčka se suší v řešetu nad pecí, aby dala skromnou příchuť sladké kaši pro děti, které už netrpělivě počítají dny, kdy otec přinese z hory voňavou jedličku a vánoční stůl se prostře pečlivě přichystanými jídly. Maminka prostře na bílý ubrus, doprostřed dá kříž, kostelní knížky, džbáneček medu a oplatky. Rodina se skloní v poděkování svému Tvůrci za prožitý rok, otec podělí všechny děti chlebem a solí, maminka rozdělí oplatky a přilepší je medem.

Je čas vánoc, čas hojnosti, voní pečená ryba, koláče. Všichni to vnímají, jako seshora jim daný dar.

Po večeři vyjde hospodář do temna noci na mrazivý dvůr. Ve svitu měsíce stojí pod stromy v zahradě řada úlů. Lehounce přiloží ucho k místu, kde včelky vyletují a kde se teď ozývá pravidelný tón jakoby předení kocoura za pecí.

Popošel rovněž ke svému poli. Vzpomínal na žhavé léto, kdy odpočíval se sňatým kloboukem v úctě před Nejvyšším, když vzdálený zvuk zvonů z horkého kostelíka hlásal poledne. Než znovu započal práci, stačil se mile podívat na třepotavá tělíčka včel, které se rovněž lopotily za svým denním chlebem.

Minul rok, rok jako každý jiný v horách. Horal však nebyl jen obyčejným rolníkem, byl to rovněž zkušený včelař, který zdědil toto vědění od svého otce i děda. Znal tuto prastarou moudrost lesních včel, kdy si je jako chlapec přinesl z lesa ve vyhnilém špalku, pak mu přibyly další, co otec objevil, když řezal prastarou jedli.

V úctě se vracel do tepla chalupy kolem tří baculatých klátů, v nichž to rovněž spokojeně vrnělo tichým předením. Horal se už teď těšil na nové léto, vůní skládající se zlatavé stužky medu vytékající z medometu. Neodolal, zašel do spíže a plnou lžící tohoto svého bohatství si nechal pomalu rozpouštět na jazyku. Však co, hora nám zase dá novou, zlatavou úrodu.

Milan Motyka
Jako kluk jsem chtěl rozumět "řeči zvířat". Nejvíce mě zaujaly včely. Právě jejich "řeči" jsem věnoval mnoho let zkoumání a pokusů. Rád poradím začátečníkům od prvních krůčků až po nejsložitější postupy v chovu včel. A zvídavým, které baví příroda, odhalím ze života včel věci pro ně dosud nepoznané. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • Chcete vědět, umět a poznat?

    Stáhněte si a nakoukněte pod pokličku eBooku zdarma Když včely, tak pořádně. 

  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky
  • Těším se na vás na Facebooku