Můj příběh

Jako kluk jsem chtěl rozumět "řeči zvířat". Nejvíce mě zaujaly včely. Právě jejich "řeči" jsem věnoval mnoho let zkoumání a pokusů. Rád poradím začátečníkům od prvních krůčků až po nejsložitější postupy v chovu včel. A zvídavým, které baví příroda, odhalím ze života včel věci pro ně dosud nepoznané.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jako kluk jsem chtěl rozumět řeči zvířat, mít orla, velkého psa a lovit v daleké Kanadě. Takřka vše se mi splnilo. Neměl jsem sice orla, byla to jen poštolka, ale byl to dravec! Měl jsem psa, nádherného barváře s fantastickým čichem, lovil jsem jeleny, divočáky a srnce. Nelovil jsem sice v Kanadě, ale u nás v Beskydech ve svém revíru jako lesník. Naučil jsem se rozumět řeči, skoro toho nejmenšího zvířete, a to včelám. Porozumět jejich řeči není vždy jednoduché.

Můj příběh se včelami začal na jaře, když mi bylo dvanáct let. Otci se stal těžký úraz a nemohl chodit. „Budeš se muset postarat o včely.“ Byla to prosba a úkol zároveň. Jedinou pomůckou mi byla kniha Včelařův rok. Zpočátku jsem byl několikrát „vyplacen včelami“, ale postupně jsem se zasvěcoval do tajů a života těchto drobných tvorů.

Včelařil jsem jak jsem jen nejlépe uměl, mnoho jsem četl a dovídal se, že existuje kromě dřeva také jiný materiál pro konstrukci úlů, a to je tvrzený polystyrén. Tehdy jsem jen tušil, že je to přesně to, co hledám k ulehčení své včelařské práce.

Byli jsme na včelařském na zájezdu v Polsku a jako bonus pro vyplnění času, byla návštěva velké včelařské firmy. Když jsem tam viděl, s jakou lehkostí přenášeli včelaři - pracovníci této firmy úly, ony úly o kterých jsem tolik četl, slyšel, přesně ony - polystyrenové úly, byl to počátek mého živého včelařského snu.

Všude panoval pořádek, vše bylo moderně ergonomicky vyřešeno, práce se včelami jim šla od ruky. Tehdy jsem si řekl: „TAKOVÝM VČELAŘEM BUDU I JÁ“. Než jsme odjeli, zeptal jsem se, zda bych si mohl přijet tuto práci u nich vyzkoušet. Odpověď byla: „jestli si troufáš, klidně“. A já si troufl.

V létě dalšího roku jsem si v práci zařídil volno, v Polsku oznámil, že opravdu přijedu a vyrazil jsem 350 km za poznáním, které mě přitahovalo. Pracoval jsem od rána do večera. Mohly mi oči vypadnout, jaký tam byl pořádek, vše bylo hezky sladěno pro jejich obsluhu. Pracoval jsem u chovu včelích matek, při medobraní, při tvorbě oddělků, prostě byl jsem všude. Každý den jsem si svá poznání zapisoval, nikdo mi v ničem nebránil, nic netajili. Se včelami jsem pracovat uměl, jen jsem se díval co dělají oni a hlavně jak to dělají. Lámavou polštinou jsem se ptal na vše, moc jsem toho neuměl říct, přesto moje štěstí neznalo mezí.

Majitel a šéf této firmy v jedné osobě byl a je mi nedostižným lidským vzorem. Dnes je to největší včelařská firma v Polsku i v Evropě. Když jsem autobusem odjížděl ze své „studijní stáže“ a ten míjel poslední kopečky, kde jsem obsluhoval včelnice, tekly mi slzy. Slzy bezmoci a vzteku, uvnitř jsem si říkal jak žijí oni, a jak žiji já?! Čekala mě ještě dlouhá cesta poznání. Uvnitř ve mně dřímalo něco, co mě tlačilo dál, pořád jsem si říkal taky to dokážeš, uvidíš půjde to. Budeš taky takovým včelařem. Vrátil jsem se domů, kde jsem měl nakoupeno čtrnáct úplně nových dřevěných úlů. Vše jsem prodal a koupil si prvních dvacet úlů z tvrzeného polystyrénu. Doma si všichni mysleli, že jsem se zbláznil, „kdo to kdy viděl, vždyť to tu nikdo nemá, vždyť zkrachuješ“. Byl jsem neoblomný. Každý rok jsem rozšiřoval svá stanoviště a zvyšoval počet včelstev. Když mi něco nešlo na 100 %, ptal jsem se a dal si to vysvětlit vždy, když jsem se ocitnul v Polsku. Naučil jsem se chovat včelí matky, založil jsem rozmnožovací chov včelích matek. Těšil jsem se z výsledků, byl jsem ve stálém kontaktu s firmou v Polsku.

Při jedné z návštěv v „mé mateřské“ firmě, mi majitel nabídl, ať se zajedu podívat do včelařské školy v Pszczelej Woli. Je to jediná střední včelařská škola tohoto typu v Evropě. Po návštěvě školy, jsem se intenzívně začal učit polský jazyk, protože jsem se rozhodl, že tam budu studovat. Na příští školní rok jsem nastoupil do pomaturitního dálkového studia jako první český student v historii této školy. Na třídenní seminář jsem jezdil vlakem tam a zpět 1100 km. Nedali mi to „zadarmo“, vyžadovali po mně vše, jako po ostatních studentech. Předměty typu úživnost stanovišť, obsluha včelnic, včelí nemoci, ale např. také technologie výroby medovin a likérů, mě bavily. Nabyl jsem mnoho dalších cenných zkušeností. Za dva roky jsem ukončil školu s vyznamenáním. Dnes si dovolím mluvit plynule polštinou. Dovedu překládat z češtiny do jejich jazyka a opačně. Umím tady u nás v horách obsluhovat naše včelnice v polystyrénových úlech, mám přátele daleko za hranicemi. Je jen málo otázek, které by mně v oblasti včelařství vyvedly z míry. Trvalo mi to velmi dlouho, ale nelituji času a ani prostředků, které jsem do toho poznání vložil. Odměnou je mi hřejivý pocit tam uvnitř, že jsem skutečně porozuměl řeči zvířat, jak jsem si jako kluk vždycky přál.

Každá ztráta nejen ve včelařství bolí, nejhorší je prožít období, než člověk odhalí, kde udělal chybu. Není nic horšího než žít v omylu a myslet si, že ten či onen postup je právě ten nejlepší. Chov včel je školou života, nezakrývám, že jsem prožíval stavy, kdy jsem chtěl všeho nechat a jít si koupit raději kilo medu do nejbližšího obchodu. Snad nejhorší obdobím bylo pro mne soudní udání, že se obohacuji. Zachránila mě poctivost, že jsem nepřikrášloval výnosy medu do statistik a hlášení, protože vše bylo postaveno proti mně, jen to mě zachránilo před ještě většími problémy. Může být větší problém, než když vás zradí člověk? Myslím si, že za všech situací, by měl včelař zůstat člověkem s čistým štítem. Přímo se mi vybavil citát který mi byl vodítkem, když mi bylo při těch mých nesnázích nejhůř. „Nikdy nepolámej bílá křídla pravdy.“ Vyšel jsem z toho zocelen.

Když dva dělají totéž nemusí to být totéž. Včelař je člověk devatero řemesel, má být otevřený všemu včelařskému vědění. Trvá dlouhou dobu, než si vše osaháte. Včely jsou živý organismus a umí si poradit dříve, než to mnohdy včelař zaregistruje, proto musíte umět číst z jejich projevů a chování. Nepomůže Vám jen teorie. Má žena včelám fandí a pomáhá mi. Daří se nám, o naší práci je zájem, a hlavně o produkty, které produkujeme. Těší mne, že poptávka je taková, že nám vše vždy chybí. Včelařství je obor, který se nedá naučit za jednu sezónu. Mám radost, že jsem nepromarnil čas a systematicky krok za krokem šel stále dopředu. Dnes vím, že jsem to zvládl. A mohu zvednou ruku a zakřičet „wau…“!

Základní informace, které můžete využít pro své včelařské začátky, si můžete stáhnout ZDE.